Srpen 2008

Škola volá! Bohužel...

30. srpna 2008 v 20:29 | Kejsinka♥ |  nástěnka
Ahoj!
Táákže konečně jsem dokončila povídku Detektivní kancelář J+L! Musela jsem ji rozdělit na tři díly! Ve wordu mi to vyšlo na 12 stránek :D Zítra valím na intr takže nevím, jestli se tu ukážu. Pokusím se samozřejmě něco dalšího napsat, jen po vás chci jedno: Napište mi do komentů, jestli se vám ta nová povídka líbila a jestli chcete spíš romantiku, detektivku nebo něco jiného.
Děkuji. Vaše Kejsinka♥

Detektivní kancelář J+L 3

30. srpna 2008 v 20:10 | Kejsinka♥ |  povídky
...POKRAČOVÁNÍ
"Asi jsem se spletla." Usmála se a rychle nadhodila jiné téma. "Slyšela jsem, že jsi v lektvarech přeborník."
"Tak trochu. Proč?"
"James Potter mi říkal, že jsi ho doučoval."
"To je pravda." Přitakal. "Připravovali jsme lektvar proti mrkavcům." Řekl a byla to snad ta nejdelší věta, kterou kdy před Lily vyslovil.
"Hm…" usmála se a jako náhodou ohlédla na dva poháry se šťávou, ležící před nimi. "Ani jsem si jich nevšimla." Řekla a napila se ze svého poháru. Alex udělal to samé.
"Dneska není nic moc." Poznamenal, když do poslední kapičky vyprázdnil svoji sklenici.
"Souhlasím." Přitakala a napadlo ji, jak vyzkoušet jestli lektvar působí.
"Kolik ti je let?"
"Čtyřicet pět." Řekl jakoby se nic nedělo a Lily na něj vykulila oči.
"Jak se jmenuješ?" vyhrkla na něj.
"Saradol Wickiley." Odpověděl zbrkle.
"Použil si na profesora Rothera a Skřípala Paměťové kouzlo?"
"Ano."
"Takže piješ Mnoholičný lektvar a vyrobil sis ho v pátek u Rothera, že mám pravdu?"
"Ano."
"Proč to děláš?".
"Je to rozkaz."
"Kdo ti ho dal?" Zeptala se zmatěně a zvědavě zároveň.
"Cože?" zarazil se Lily překvapilo, že jí bleskově neodpověděl. Až pak si uvědomila, že Veritásérum zřejmě přestalo působit.
"Kdo ti- kdo ti dal to knížku?" usmála se výmluvně.
"Půjčil jsem si ji v knihovně." Řekl zase tiše.
"Vážně? No, tak já půjdu a díky za pokec." Rozloučila se a utíkala zpátky do Společenské místnosti za Jamesem. Ten ale zřejmě ještě spal. Počkala ještě pár minut u krbu a pak se zaklepala na dveře chlapeckých ložnic. Ozvalo se pár nevrlých výkřiků jako kdo je tak brzo budí a podobně. Pak hlavou vykoukla dovnitř.
"Je tu holka!" zahulákal jeden druhák a schoval se pod peřinu.
"Co chceš?" zeptal se jí černovlasý chlapec v kostkovaném pyžamu, který právě vylézal za své postele.
"Hledám Jamese Pottera." Vysvětlila.
"Jamesi!" zavolal někam do místnosti a za chvíli se k ní James přicoural s kartáčkem na zuby v puse. Vypadal dost ospale a na očích ještě ani neměl brýle.
"Lily!" řekl překvapeně, vytáhl si kártáček z pusy a vytlačil ji ven z ložnice.
"Už tam jdeš?" zeptal se a zkrucoval zimou prsty na nohou.
"Už jsem tam byla, Jamesi!" řekla nasupeně.
"Vážně? A jak to dopadlo? Řekl ti něco?" vyhrkl.
"Budeš se divit, ale ano. Máme to, co jsme potřebovali." Řekla spokojeně
"Co ti řekl?" zeptal se znovu.
"Tady ti to povídat nebudu. Mohl by nás někdo slyšet." Připomenula a podívala se dolů. James ale vytáhl hůlku a pronesl: "Ševelisimo!"
"Co to bylo?" zeptala se překvapeně a pohoršeně zároveň.
"To jsem obkoukal od Srabuse." Přiznal. "Teď nás nikdo neslyší, tak povídej."
Po té, co ho Lily zasvětila do všeho, co se jí ráno přihodilo a James ji položil nejméně dvacet zvědavých otázek jak to vlastně vůbec dokázala, uviděli, jak Alex přichází do Společenské místnosti. James hbitě vytáhl hůlku, cosi zadrmolil a pevně chytil Lily za ruku.
"Co to děláš?" zeptala se, když ji strhl na zem.
"Nesmí mít podezření, že něco víme. Hned teď zajdeme za Brumbálem a všechno mu povíme." Zarazil se. "Ale co když nám to neuvěří?"
"Předám mu své myšlenky." Odpověděla stručně i když tušila, že James nemá páru, jak to chce udělat.
"Fajn." Souhlasil. "Teď půjdeme dolů a budeme dělat, že se nic neděje." Navrhl.
"Dobře." Přikývla a oba naráz vstali a předstírali, že přichází z ložnic.
"Ahoj Alexi!" pozdravila ho Lily, když přišli k jeho křeslu. Pak obešli Buclatou dámu, dali se do běhu. Lily už jednou navštívila Brumbálovu oválnou pracovnu, takže věděla, kudy jít.
"Jahodová limonáda." Prohlásila, když stáli před kamenný chrličem. Nic se nestalo.
"Jahodová limonáda." Řekla o něco víc nahlas.
"Asi se změnilo heslo. Byla jsem tu naposledy před rokem. Doufala jsem, že bude pořád platit." Vysvětlila Jamesovi.
"Co tu vy dva děláte?" To se k nim přiřítila profesorka McGonagallová.
"Potřebujeme nutně mluvit s profesorem Brumbálem." Odpověděl pohotově James.
"Co se stalo?" zeptala se přísně a vůbec nevypadala na to, že by jim prozradila heslo do profesorova kabinetu.
"Jeden stu-"
"To nesmíme říct." Přerušila ho a jemně mu zapíchla svůj loket o zad. Profesorka si je od hlavy až k patě zrentgenovala očima a potom prohlásila: "Profesor Brumbál je na snídani."
Nečekali na její ale a běželi do Velké síně. Na malém stupínku, uprostřed místnosti snídalo několik učitelů. Mezi nimi i Albus Brumbál. Dali se opět do běhu. Zastavili se až u dlouhého schůdku,který vedl přímo k Čestnému stolu. Profesorka Smithová se na ně tázavě zadívala, ale potom se opět zakousla do křupavého rohlíku s džemem.
"Pane profesore!" oslovila Lily ředitele, když si zrovna naléval jakousi křiklavě červenou šťávu, která Jamesovi nápadně připomínala krev.
"Slečno Evansová, pane Pottere." Řekl svým obvykle klidným hlasem.
"Musíme s vámi nutně mluvit." Spustila.
"Hm…" usmál se. "Hádám, mezi šesti očima."
"Ano." Přitakali oba jednohlasně.
"V tom případě mne prosím následujte." Řekl mile, zvedl se ze své mohutné židle a odcházel zadními vraty ven z Velké síně. Lily a James ho následovali do nevelké místnosti plné světle modrých křesel. Brumbál se na jedno z nich pohodlně posadil a vybídl je, aby udělali totéž.
"Pane profesore, zjistili jsme, kdo použil na profesora Skřípala to Paměťové kouzlo." Řekla a úsměv z Brumbálova obličeje rázem zmizel.
"Slečno Evansová…"
"Byl to Alex Petterson." Vyhrkla dřív, než stačil profesor cokoli říct.
"Tohle je vážné obvinění. Máte na to důkaz?" zeptal se nejistě.
"Ano, pane. Ale, má to háček." Polkla a podívala se na Jamese, který právě sledoval plameny v krbu. Pak sebou vyplašeně cukl.
"A-ano. No, víte, my jsme na něj použili, no, použili jsme Veri-Veritasérum." Vydechl a sklopil oči do země.
"Tuším, že jste si ho vypůjčili z kabinetu profesora Rothera." Řekl s ještě větším klidem v hlase.
"Ano." Přiznala. "Ale my jsme museli! Měli jsme na něj podezření a tohle byla jediná možnost!"
"Hm…" zabručel a k jejich udivení se zasmál. "Dobrá. Slečno Evansová, říkala jste, že máte důkaz."
"Jistě, ale budeme potřebovat vaši Myslánku." Řekla a spiklenecky se na něj usmála.
"To jsem si mohl myslet. V tom případě půjdeme do mé pracovny." Rozhodl, zvedl se z křesla a pospíchali k chrliči.
"Lékořice" řekl a kamenný chrlič je pustil dovnitř. Za nepatrnou chvíli se octli v nádherné místnosti plné nejrůznějších knih, zvláštních předmětů a několik rolek pergamenu. Na stěnách byly pověšené obrazy všech bývalých ředitelů Bradavic. Brumbál se posadil do svého křesla, mávl hůlkou a naproti němu se objevily dvě dřevěné stoličky.
"Nejdřív mi ale povězte…" broukl a srovnal si brka na svém stole. "Ví o vašich činech někdo?"
"Ne, pane." Odpověděl James.
V tom případě," vstal od stolu a došel k vysoké vyzdobené skřínce. Opatrně ji otevřel. Uvnitř se na ně díval obrovský krásný bělomodrý pohár plný zlatavé husté tekutiny.
"Slečno Evansová." Pobídl Lily, ta si vzala hůlku, namířila si špičkou na spánky a potom se z její hlavy vynořil tenký proud myšlenek. Hůlkou je popostrčila do Myslánky. James ji sledoval s otevřenou pusou.
"Děkuji. Půjdete se mnou?" zeptal se jich a oba honem přikývli. Potom ponořil hlavu dovnitř velkého poháru a zmizel. Oba udělali totéž. Objevili se ve Velké síni. Lily zrovna přicházela k Alexovi.
"Alexi! Alexi! Ahoj!"
"Nazdar." Pozdravil ji sklesle. Brumbál, Lily a James je s vážným výrazem ve tváři sledovali.
"Můžu si sednout?"
"Ano."
"Ehm… jak se máš? Chtěla jsem tě jen pozdravit…"
"Jde to."
"Co to čteš?"
"Přísady do lektvarů od Melindy Hroopherové?"
"Ano."
"Páni!" křikla znenadání. "Není támhleto profesor Skřípal?" vstala a prstem ukázala k Čestnému stolu, ačkoli tam nikdo nebyl. Jakmile viděla, že se tam Alex ohlédl také, otevřela víčko od lahve, kterou schovávala v kapse a polovinu vylila do jeho Dýňové šťávy.
"Nikdo tam není."
"Asi jsem se spletla." Řekla jakoby nic a změnila téma. "Slyšela jsem, že jsi v lektvarech přeborník."
"Tak trochu. Proč?"
"James Potter mi říkal, že jsi ho doučoval."
"To je pravda. Připravovali jsme lektvar proti mrkavcům."
"Hm…" usmála se. "Ani jsem si jich nevšimla." Řekla a napila se ze svého poháru. Alex udělal to samé.
"Dneska není nic moc." Poznamenal, když do poslední kapičky vyprázdnil svoji sklenici.
"Souhlasím." Řekla a najednou z ní vypadlo: "Kolik ti je let?"
"Čtyřicet pět." Odpověděl, jakoby byl v transu.
"Jak se jmenuješ?"
"Saradol Wickiley."
"Použil si na profesora Rothera a Skřípala Paměťové kouzlo?"
"Ano."
"Takže piješ Mnoholičný lektvar a vyrobil sis ho v pátek u Rothera, že mám pravdu?"
"Ano."
"Proč to děláš?".
"Je to rozkaz."
"Kdo ti ho dal?"
"Cože?" zarazil se a Lily znervózněla.
"Kdo ti- kdo ti dal to knížku?" pohlédla na knihu na ležící na stole.
"Půjčil jsem si ji v knihovně." Odpověděl, ale potom se už všichni tři objevili znovu v Brumbálově pracovně.
"Páni." Vydechl. "To bych do vás neřekl." Broukl s obdivem. "Děkuji vám. Moc jste mi pomohli. Věděl jsem, že je to student, protože Paměťové kouzlo, by se těžko provádělo z učitelského stolu. Navíc jsem tam byl já." Vysvětlil. "Teď pošlu sovu na Ministerstvo a svolám všechny do Velké síně. Alexe Pettersona nebo jak se jmenuje, dáme s ostatními profesory do pořádku."
"Pane profesore, to není všechno." Upozornil ho James. "Ještě jsme zjistili, že si ten Mnoholičný lektvar vyráběl u profesora Rothera, na kterého minulý týden v pátek použil Paměťové koulo. Viděl jsem to." Řekl důležitě James a Lily se na něj usmála.
"Dobře." Řekl opět klidným hlasem, jakoby mu někdo řekl, že je večeře. "Je mi líto, ale za tu krádež Veritaséra dostanete školní trest." Řekl přísněji a James si pomyslel, že Lily musí prožívat muka.
"Jistě." Přikývl. "My už půjdeme."
Za půl hodiny se celé Bradavice sešli ve Velké síni. Alexe Pettersona už nepotkali. Oba dva dostali padesát bodů za výpomoc škole, ale také školní trest leštění pohárů se školníkem Filchem. James se tvářil jakoby měl ještě víc sebevědomí než dřív, když kráčeli s Filchem vstříc vyslouženému trestu a Lily si každých pět sekund utírala slzy a šeptala něco a její prvním školním trestu.
"Ale stálo to za to, ne?" zeptal se jí James, když leštil Nebelvírský famfrpálový pohár z roku 1923. Lily po něm střelila vražedný pohled, ale hned po tom se usmála.
"Ale máš pravdu." Řekla, položila žlutou hadru na zem a chytla ho za ruku. "Nechceš mi položit nějakou otázku?" řekla tajemně.
"Jakou?" nechápal.
"No, už nějakou dobu jsem ji neslyšela a- a docela mi chybí." Podívala se mu do udivených očí. Potom si stoupla, vzala z vitríny vedle zlatonku, prohrábla si vlasy a křikla: "Hey, Evansová, co takhle rande?" znovu si načechrala vlasy, ale teď si u toho namyšleně pohazovala se zlatonkou. James pochopil. Také se postavil a řekl pisklavým hláskem: "To bych se radši udávila Citronovými koblížky!"
Oba se dali do smíchu. Přistoupili k sobě blíž a políbili se.
"Víš jistě co děláš?" zeptal se ji James a přivinul ji blíž.
"Dej mi pusu nebo si to rozmyslím." Řekla rázně a usmála se.
THE END

lilypotterova.blog.cz

29. srpna 2008 v 14:10 | Kejsinka♥ |  spřátelené blogy
Blog: lilypotterova.blog.cz
Majitel: Magda

maniackyhp.blog.cz

24. srpna 2008 v 21:11 | Kejsinka♥ |  spřátelené blogy
Blog: maniackyhp.blog.cz
Majitel: Macuš

Další pokráčo

24. srpna 2008 v 21:07 | Kejsinka♥ |  nástěnka
Ahojky!
Táákže napsala jsem dlaší pokráčo povídky Detektivní kancelář J+L a musím říct, že mě to čím dál víc baví. Prostě se v tom total vyžívám :)) Teďka jedu na tři dny na seznamovací kurz takže se tu nic neobjeví, ale jakmile přijedu, hned se vrhnu na další pokračování a taky nějaké drabblesky :))
Mějte se kráásně. Pápá Kejsinka♥

Detektivní kancelář J+L 2

24. srpna 2008 v 15:23 | Kejsinka♥ |  povídky
...POKRAČOVÁNÍ
"Nebo naopak." Upřesnila. "A kdo byl vůbec ten student, které tě doučoval?"
"Hm… Peter- A- počkej…" přemýšlel "…nějaký Petterson Alan, myslím." Poškrábal se na nose.
"Alan Petterson? Nejmenoval se náhodou Alex?" vzpomněla si na včerejší ráno, kdy se seznámila s podivným chlapcem z Kruvalu.
"Ano! Alex Petterson! Nemám moc paměť na jména."
"Říkal mi, že je tady nový, a že přestoupil z Kruvalu. -To je jiná škola čar a kouzel." Dodala, když zachytila Jamesův nechápavý výraz.
"Nevěděl jsem, že existují i jiné školy, kde se učí kouzlit."
"Copak jsi si myslel, že se v Bradavicích učí úplně všichni kouzelníci?" zeptala se nevěřícně, ale než James stačil odpovědět, převedla řeč jinam. "Rother v Bradavicích učí už víc jak deset let, takže je velice nepravděpodobné, že by chtěl někoho očarovat. Myslím, že rozumnější bude si něco najít o tom Pettersonovi." Navrhla.
"Dobře, tohle ale nechám na tobě."
"No to v žádném případě!" namítla. "Pěkně mi s tím pomůžeš. Máme na to celý víkend."
"To mám dva dny sedět nad knihami!" vyděsil se.
"Ano a jestli s tím máš nějaký problém, můžeš toho klidně nechat. Já už tomu přijdu na kloub." Řekla a nabroušeně odešla ze Společenské místnosti na snídani.
"No tak počkej." Křičel a snažil se ji doběhnout. Jakmile se přiřítil do Velké síně, kde už všichni spokojeně snídali, pelášil za Lily, která si právě nakládala na talíř křupavou slaninu.
"Dobře." Řekl na usmířenou.
"Co dobře?" zeptala se a zvedla pohár s horkým ranním čajem.
"Pomůžu ti s tím." Vydechl a přisedl si k ní na dřevěnou lavici.
"Hele, Jamesi, já tě do ničeho nechci nutit. Jestli to chceš vzdát, prosím." Řekla přísně a upřeně sledovala svůj odraz v konvici na čaj.
"Promiň. Jsem unavený a nemyslel jsem." Řekl tiše.
"Ostatně jako vždycky." Zakoulela očima. "No, dobře. Ale musím mít jistotu, že mě v tom nenecháš." Podívala se na něj.
"Nikdy, slibuji." Řekl a chtěl ji políbit. Lily se však začervenala a odvrátila se od něj. Položil svou ruku na její rameno. Otočila se a nechala své ryšavé vlasy klouzat po obličeji. James se na ni usmál, ona však jeho líbezný úsměv neopětovala. Pouze se mu dlouze zadívala do očí, ve kterých teď zářily barevné jiskřičky.
"Po snídani za mnou přijdi do knihovny." Řekla stydlivě a odešla. Jamese ještě nikdy žádná dívka neodmítla, tak proč to zrovna udělala ta, o kterou nejvíc stojí, tak, kterou miluje. Neměl chuť a na jídlo a proto neváhal a utíkal do knihovny. Nevěděl, jestli se k němu teď Lily nebude chovat chladně, ale když ji našel opět zavalenou pod hromadou knih, usoudil, že na to všechno zapomněla.
"Nazdar!" řekla opět svým kurážným a panovačným hlasem.
"Vidíš ty dva regály za mnou?" ukázala prstem na dva nekonečně dlouhé a po strop vysoké dřevěné regály, plné těch nejtlustších knih.
"Jsou v něm knihy, které píší o Bradavicích, o studentech, ministerstvu, zkrátka o všech kouzelnících v našem světě. Ty máš na starost jeden regál a já ten druhý. Máme dva dny na to, abychom něco našli o Alexovi Pettersonovi. Můžeš si vybrat jaký chceš." Dodala aniž by se na něj podívala.
"Dobře." Řekl prostě a musel se hodně snažit, aby jí něčím nepraštil.
Další den probíhal stejně nudně, jako ten předešlý. Celé hodiny trávili mlčky nad hromadou zaprášených knih. Večer se pak únavou svalili na své měkké postele s nebesy.
"Takže…" řekl v pondělí ráno při snídani ospalý James, když si do pusy nával šunkový závitek. "…přes ty dna naprosto promarněné dny, jsem si uvědomil pár věcí. Ta první je, že by měli v knihovně větrat, no, a ta druhá, že až příště budu chtít najít něco, o nekterém studentovi, rovnou se ho na to zeptám."
"Co tím chceš říct? Že mám jít teď hned za Alexem a říct mu: "Ahoj Alexi! Hele, nepoužil si teď někdy na profesora Rothera Pamněťové kouzlo?" to už na něj rovnou můžeme přijít s Nitrobranou." Řekla ironicky a když po ní James zase hodil nechápavý pohled, dodala jen: "Neřeš to, prosím tě."
"No, je tu vlastně ještě jedna možnost, jak to z něj vypáčit." Řekl tajemně.
"Vážně? Chceš to z něj vymlátit nebo máš ještě nějaký jiný důmyslný plán?"
"Co takhle použít Veritasérum?" zeptal se a Lily zarazilo, že něco takového, tupec, jaký je podle ní on, zná.
"Cože? A kde ho chceš vzít? Ukrást z Rotherova kabinetu?" zavřeštěla hystericky.
"No, a proč ne?" zeptal se klidně.
"Ne, ne, ne! Do toho já teda nejdu."
"A kdo tehdy říkal, že potřebuje mít jistotu, že ho v tom nenechám, hm?" zeptal se stroze.
"Nemůžeme krást, Jamesi! To je nezákonné!" připomněla.
"Máš snad nějaký jiný nápad?"
Lily se odmlčela. Nemohla se přece vloupat do profesorova kabinetu! Kdyby na to někdo přišel, vyhodili by ji z Bradavic! A navíc je prefektka!
"Jsem si jistá, že přijdeme na něco jiného." Rozhodla.
"No tak, Lily, nebuď srab!"
"Nejsem srab, Jamesi!" bránila se s rukama založenýma na prsou.
"Potom na něj použijeme Pamněťové kouzlo a-!"
"Ty ses úplně zbláznil, že ano! Uděláme úplně stejný zločin jako on!"
"Nevím. Musím si to rozmyslet. Tohle je vážná věc." Řekla vážně a očima zrentgenovala Jamesovu kamennou tvář.
Další dny uběhly jako voda a opět tu byl víkend, aneb dva dny, které snad všichni studenti na světě milují. Venku bylo neúnosné vedro, takže se všichni raději zdržovali v chladných chodbách Bradavic, teda až na Filchovu kočku, paní Norisovou, která se celé dny vyhřívala na sluníčku.
"Tak ses rozhodla?" zeptal se v pátek večer James Lily, která seděla na schodech, vedoucích do chlapeckých a dívčích ložnic.
"Ne." Řekla úsečně.
"Ne, jako ne anebo ne, jako nerozhodla." Zeptal se a přisedl s k ní.
"Ukradla jsem ho."
"Co-cože! Cože jsi udělala!" vykřikl a vyplašeně vstal.
"Ve středu, když byli všichni na večeři." Řekla, jako by se nic nedělo.
"Co se to s tebou stalo? Kde je ta stará Lily, ochránce všech zákonů a pravidel?" vyděsil se.
"Promiň, Jamesi, ale ty jsi věčný smolař a já nemohla riskovat, že nás někdo chytí." Vstala a postoupila o schod nahoru.
"Ty jsi úžasná!" řekl s obdivem a podíval se na ni, jakoby byla ze zlata.
"Takže- takže ty se nezlobíš?"
"Vůbec ne! Umím jsi představit, co to pro tebe bylo. Ty, prefektka, ukradla-."
"Neříkej to, jinak toho budu litovat a-!
"A nahlásíš sama sebe McGonagallové, co?" zasmál se.
"Tak nějak." Oplatila mu úsměv spikleneckým mrknutím a vybídla ho, aby se znova posadil. "Ještě se musím pořádně naučit Paměťové kouzlo a ty mezitím vymyslíš plán."
"Plán? Jaký plán?"
"No, vím, že vy dva- myslím tebe a Siriuse, jste vždycky dělali všechno no, jak to říct, zkrátka spontálně, ale vždycky jste vyfasovali školní trest, nemám pravdu?" zpražila ho nelítostným pohledem. "Ale to si my nemůžeme dovolit, proto vymyslíš plán, jak do Pettersona dostat Veritasérum."
"No, to zní rozumně." Usoudil.
"Taky bych řekla. Takže, udělala bych to takhle: já si zítra procvičím to Paměťové kouzlo, ty vymyslíš plán, večer dáme všechno dohromady a v neděli po snídani to provedeme." Protáhla se. "Souhlasíš?"
"Fajn. Ale teď už jdu spát. Jsem ospalý jak-" zarazil se. "Prostě se mi chce spát." Řekl a Lily se zasmála.
"Tak dobou noc." Pohladil ji po vlasech a Lily se zachvěla.
"Sladké sny." Usmála se.
"Cože? Sladké sny?" zastavil se.
"Mudlové." Řekla prostě a pokrčila rameny.
Zítřejší ráno se ani neviděli. Lily celý den strávila v Komnatě nejvyšší potřeby, kde nacvičovala náročné Paměťové kouzlo a James zase nevyšel z knihovny a to i přes Siriusovo přemlouvání a poučování o nemoci, kterou se prý nakazil od Evansové, zvané knihomol. Sirius se ale na Jamese právem zlobil. Už dva týdny v kuse trávil ve společnosti Lily a na ostatní neměl čas. Nechtěl přijít o kamarády, ale tohle teď bylo o něco důležitější.
"Ahoj, ahoj, ahoj!" pozdravila ho energicky, když se sobotní večer sešli opět ve Společenské místnosti.
"Jak to, že máš tak dobrou náladu?" zeptal se s neskrývaným obdivem unavený James.
"Vlastně ani nevím, ale to, co se v posledních dnech děje, myslím to všechno, co se týká Alexe a tak, mě prostě baví a- vlastně ani nevím, ale neumím si představit, že-"
"-že to všechno skončí." Dořekl za ni skleslý James a položil ji ruku na stehno.
"Přesně." Řekla už tišeji a váhavě se dotkla jeho ruky. James se na ni tázavě podíval. Teď už věděl, že si ji získal, ale nechtěl nic uspěchat, protože si byl jistý, že Lily není jako ostatní dívky, kdyby udělal jeden špatný krok, mohl by ji ztratit a to nemohl a nechtěl dopustit. Ale to, co teď udělala by nikdy v životě nečekal. Přiklonila se k němu blíž a políbila ho. Potom se na něj zvláštně podívala a James sledoval, jak červená. Usmál se a něžně ji pohladil po vlasech. Lily zavřela oči a vychutnávala si tento okamžik. Ještě nikdy nebyla šťastnější.
"Jamesi? Já- já myslím, že bychom měli začít s tím plánem." Podívala se na svou hůlku, kterou pevně svírala v ruce.
"Jistě." Přikývl. "Takže, ten plán." Připomenul si. "No, myslel jsem, že bys ho během večeře nalákala do učebny lektvarů s výmluvou, že chceš znát jeho názor na nějaký lektvar, do kterého přimícháme Veritasérum. Myslím, že když tam přidáme pár kapek, ani to nepozná. Co říkáš?" zeptal se jí.
"No, já nevím. Během večeře si nás nikdo nevšimne, to máš pravdu, ale nemyslím si, že by se chtěl toho lektvaru napít. Na to nám neskočí." Zakroutila nevěřícně hlavou.
"Tak potom už nevím."
"A co to provést zítra na snídani?" navrhla.
"Už na snídani? Ale jak?"
"No, vím, že tam chodí hodně brzo, protože jsem ho tam už jednou potkala a navíc nemá žádné kamarády, což nám hraje do karet. Prostě si zítra přivstanu, půjdu na snídani, potom si k němu přisednu a- prostě to musí vyjít." Poposedla si.
"Jsi si jistá, že to zvládneš? Nemám tam jít s tebou?"
"Ne. To by bylo moc nápadné. Prostě to nech na mě a zítra po snídani už budeme vědět, jak na tom jsme. Souhlasíš?"
"Tak fajn." Řekl a ospale si promnul oči. "Ale teď už jdu spát."
"Já taky." Přidala se Lily, vyšlapali kamenné schody a u ložnic se s přáním dobré noci rozloučili.
---
Další den ráno si Lily, jak slíbila, o dost přivstala. Doufala, že ve Velké síni nebude moc studentů. Spěšně se oblékla, lahvičku s Veritasérem si strčila do kapsy u kalhot a pelášila dolů na snídani.
Ve Velké síni bylo sotva deset studentů. Nervózně se poohlédla po nenápadném blonďákovi, ale nebyla po něm ani stopa. Nebelvírský stůl zel prázdnotou. Potom za sebou uslyšela klapot něčích bot. Ohlédla se a spatřila Alexe. Vypadal bledší než kdy jindy a v ruce držel tlustou knihu. Jakmile uviděl, že ho Lily pozoruje, sklopil oči do země a předstíral, že ji nevidí. Lily se však nenechala jen tak odbít a i když ji Alex beze slova obešel, neváhala a utíkala za ním.
"Alexi!" volala na něj. "Alexi! Ahoj!"
"Nazdar." Řekl sklesle.
"Můžu si sednout?" zeptala se a ukázala na volné místo vedle něj.
"Ano." Řekl po chvíli zaváhání a na stole se objevily dva poháry Dýňové šťávy.
"Ehm… jak se máš? Chtěla jsem tě jen pozdravit…"
"Jde to." Řekl znuděně.
"Co to čteš?" zeptala se přátelsky a pohlédla na knihu, ležící na dlouhém stole.
"Přísady do lektvarů od Melindy Hroopherové?" přečetla velký nápis na červené knize.
"Ano." Přikývl a dál upřeně hleděl na čistý dřevěný stůl, jakoby čekal, že se v něm objeví Bezhlavý Nick.
"Páni!" zvolala najednou. "Není támhleto profesor Skřípal?" vstala a prstem ukázala k Čestnému stolu, ačkoli tam nikdo nebyl. Jakmile viděla, že se tam Alex ohlédl také, otevřela víčko od lahve, kterou schovávala v kapse a polovinu vylila do jeho Dýňové šťávy.
"Nikdo tam není." Řekl udiveně nic netušící Alex.
"Asi jsem se spletla." Usmála se a rychle nadhodila jiné téma. "Slyšela jsem, že jsi v lektvarech přeborník."

8x Lily a James

21. srpna 2008 v 21:43 | Kejsinka♥ |  drabbles
James: "Zdravím tě, má krásná princezno!"
Lily: "Zdravím tě, můj slizký trole!"
----
James: "Páni, když se ti podívám do očí, mám mnohem lepší náladu."
Lily: "Jo, já taky, ale jen když zavřu oči a zacpu si uši, Pottere!"
---
James: "Dnes se jede do Prasinek, Evansová!"
Lily: "Neříkej! Tak ty jsi jednou dával pozor, když to Kratinoh říkal?!"
James: "Ne, řekl mi to Sirius."
---
James: "Dýňová šťáva."
Buclatá dáma: "Špatné heslo.
James: "Dýňová šťáva!?"
Buclatá dáma: "Špatné heslo.
Lily: "Dávivé dortíčky."
Buclatá dáma: "Správně, jděte dál."
James: "Díky, Evansová!"
Buclatá dáma: "Ne, vás nepustím."
James: "Ale-!"
Lily: "Pěkný den, Jamesi!"
---
James: "Mám chuť tě pozvat na rande."
Lily: "Já mám taky na něco chuť, Pottere.
James: "Vážně? A co to je?"
Lily: "Praštit tě nějakým ostrým kamenem do hlavy."
James: "To by bolelo."
Lily: "O tebe nemám strach."
James: "Proč?"
Lily: "Bojím se spíš o ten kámen."
James: Hej, jak to myslíš, Evansová?"
---
James: "Voníš jak louka plná kytek. Jak jen to děláš?"
Lily: "Spíš ty, mi poraď, jak to děláš?"
James: "Jak dělám co?"
Lily: "Že tě cítím na kilometr daleko."
---
James: "Věříš na lásku na první pohled, Evansová?"
Lily: "Ne, ale zato mám perfektní čich na blbce."
James: "Vážně? To je ale náramně užitečné!"
Lily: "To ano, ale v poslední době je můj nos přetížený."
James: "Jak to?"
Lily: "Jeden blbec se kolem mne pořád ometá."
James: "Mám ho zlikvidovat?"
---
James: "Vidíš vůbec něco skrz tu hromadu knih?"
Lily: "Ne, a je to dobře."
James: "Pravda, taky nesnáším, když je někdo vlezlej až hanba."

...a konec romantiky

21. srpna 2008 v 21:42 | Kejsinka♥ |  drabbles
Harry: "Ahoj Ginny!"
Ginny: "Ahoj Harry!"
Harry: "Jak se máš?"
Ginny: "Dobře a ty?"
Harry: "Jde to."
------------------po chvíli ticha--------------------
Harry: "Miluji tě."
Ginny: "Já tebe taky."
Harry: "Dáš mi pusu?"
Ginny: "Ne."

Detektivní kancelář J+L

21. srpna 2008 v 15:55 | Kejsinka♥ |  povídky
Název: Detektivní kancelář J+L
Postavy: James Potter, Lily Evansová, ...
Autor: Kejsinka♥
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Milý deníčku,
dnes je 8.dubna a celé Bradavice jsou vzhůru nohama. Profesor Sollons dostal včera vyhazov. Brumbál nám k tomu neřekl ani slovo, takže po škole koluje docela dost podivných historek. Nicméně, dnes na snídani ním oznámí, kdo převezme jeho místo. Potom ti vše podrobně vylíčím.
PS: Potter mi dnes konečně řekl jménem!
Lily
Lily Evansová zavřela svůj deník, do kterého si každé ráno zapisovala, co se jí předchozí den stalo. Nebylo překvapením, že v každém jejím zápise se objevovalo slovo Potter. Dnešní ráno bylo obzvlášť studené a sychravé. Šedivé mraky se hrozivě vznášeli nad Bradavickými pozemky a prudký vítr lechtal trávu plnou ranní rosy. Sluníčko si dnes dalo načas stejně jako většina studentů, kterým se nechtělo vylézat z teplých pelíšků své postele. Ovšem Lily dnes nepatřila mezi ně. Promnula si ospalé ulepené oči a vyrazila na snídani. Cestou po prázdném hradě narazila jen na Protivu, který strašil chudinku Buclatou dámu a na školníkovu kočku, paní Norisovou. Ve velké síni sedělo tak dvacet bledých studentů a jen jeden u Nebelvírského stolu. Lily vůbec nepřipadal povědomí. Byla sice pravda, že některé žáky zná pouze od vidění, ale tohohle chlapce v životě neviděla. Měl dlouhé blonďaté vlasy, vzadu stáhnuté do culíku, pihovatý obličej a hnědé hluboké oči, které se za okamžik podívali na Lily. Neváhala proto a šla se s ním seznámit.
"Ahoj!" spustila "Jmenuji se Lily Evansová a jsem prefektka. Tebe jsem tu ještě neviděla? V kolikátém si ročníku?" vyhrkla na něj.
"Alex Petterson." Představil se. "přestoupil jsem sem z Kruvalu a chodím do pátého ročníku."
"O Kruvalu už jsem četla! Proč jsi přestoupil sem do Bradavic?" zeptala se zvědavě a přisedla si k němu.
"Můj otec dostal zajímavou pracovní nabídku na ministerstvu." Vysvětlil stydlivě.
"Vážně? To je skvělé. Jsi tu první den?"
"Ano." Řekl prostě.
"To je profesor Hannley." Kývla směrem k Čestnému stolu, když viděla, jak se tam Alex ohlíží.
"Já vím. Provedl mě tady. Dokonce mě pozval na šálek čaje do svého kabinetu." Pousmál se a na to se Velká síň začala plnit lidmi.
"No, už budu muset jít, zatím ahoj." Nečekala na odpověď a zmizela.
"Dobré ráno!" zaburácel Brumbálův hlas a všichni naráz zmlkli a věnovali mu pozornost.
"Všichni už jistě víte, že se vám chystám představit nového profesora obrany proti černé magii, pana Rogera Skřípala!" řekl a na malý výstupek se přiřítil vysoký mladý kouzelník. Měl kaštanově hnědý hábit, který mu perfektně ladil s jeho nakrátko ostříhanými vlasy. Na všechny se usmál, potřásli si s Brumbálem rukama a spustil: "Dobré ráno, dobré-." Najednou se zastavil a vypadal, jakoby ho někdo uhodil ho hlavy. Začal se ze strany na stranu kymácet a rukama si přidržoval hlavu, jakoby mu měla každou chvíli upadnout.
"Promiňte, ale kde to jsem? Nevím, kde jsem!" smál se. "A- a kdo jste vy?" ukázal zmateně prstem na Brumbála a ten cosi zadrmolil. Potom ho chytil kolem ramen a odvedl ho někam pryč. Celá síň jakoby v tu chvíli vybouchla. Všichni si začali šuškat a byly slyšet i vystrašené výkřiky. Za pár minut přišel Brumbál a celá všichni rázem zmlkli.
"Omluvte, prosím, profesora, ale zřejmě si někdo pohrával s jeho myšlenkama." Řekl.
"Znamená to, že na něj někdo použil Paměťové kouzlo?" vykřikl nějaký student z Havraspáru, ale profesor na jeho dotaz vůbec nereagoval, jen všem popřál dobrou chuť a znovu se vypařil.
"Kdo to mohl udělat?"
"Spíš jak to udělal." Opravila Lily její kamarádka.
"Když přicházel, zdál se být v pořádku." Přemýšlela nahlas.
"Tomu musím přijít na kloub." Rozhodla a dala se do jídla.
Po snídani se vydali na první hodinu obrany. Zrovna procházeli kolem obrazu Sira Vlkodýka, když za sebou uslyšeli Blackův hlas.
"Přes Paměťové kouzlo jsem odborník, Jamesi!" křičel a poplácal kamaráda po zádech.
"Cože?" otočila se na ně vzápětí. "Takže to vy? To ty?"dloubla si do Jamese prstem a ten sebou nervózně cukl.
"To nemyslíš vážně?" vytřeštila na něj oči. "Jdu to oznámit profesorce McGonagallové." Rozhodla, ale v tom ji někdo chytil za zápěstí. Byl to James.
"To teda nejdeš!" vykřikl.
"Chceš mi v tom zabránit?" zeptala se vyzývavě, ale to už ji James táhl někam pryč.
"Co si jako myslíš že děláš?" křičela na něj, když za sebou zamykal dveře učebny formulí.
"Já jsem to nebyl." Řekl prostě.
"A kdo teda?"
"To nevím…"
"Nelži!" vyštěkla.
"Mluvím pravdu!" bránil se. "Já to vážně nevím!"
"Tak proč všude rozhlašuješ, že jsi to byl ty?" nechápala. "Co jste si jako mysleli? Že budete zajímavější?"
"Ne- vlastně ano." Vydechl. "Přišlo mi to jako dobrý nápad."
"Ty jsi doopravdy na hlavu. Co kdyby vás někdo práskl?" řekla klidněji.
"Třeba ty?" podával se na ni.
"Já bych to neudělala a ty to víš." Koktala a hned raději změnila téma. "Pak tedy zbývá otázka, kdo, proč a jak to udělal."
"To jsou tři otázky." Opravil ji James, ale jakmile zachytil její pohled, radši zmlkl.
"Mohl to být kdokoli. Učitel, student, školník nebo třeba duch."
"Lily?" přerušil ji James, který mezitím došel k umyvadlu.
"Myslím, že jsem něco našel." Řekl tajnůstkářsky a Lily k němu rychle přiběhla.
"Co to je? Vy-vypadá to, jako nějaký lektvar. Počkej!" bleptla a potom začala něco zběsile hledat v zásuvkách. Asi v pátém šuplíku našla malinkou skleněnou lahvičku. Přistoupila blíž k umyvadlu, vytáhla hůlku a pronesla: "Solumento." V tom se začala doteď prázdná lahvička plnit lektvarem v umyvadle. Když byla plná, zaklapla ji. Potom zamumlala cosi o knihovně a byla pryč.
Asi po půl hodiny hledání ji James našel v knihovně zavalenou pod hromadou knih a v jedné ustavičně listovala. Pak se na jedné stránce zastavila a četla nahlas: "Mnoholičný lektvar. Složení: bla, bla, bla a kousek z toho, v koho se chcete proměnit. To je ono!" vykřikla a obrátila hlavu k udivenému Jamesovi.
"Ta látka byla Mnoholičný lektvar! Proto jsem tam našla kousek nehtu." Vysvětlila a Jamesovi se při tom pomyšlení udělalo špatně.
"Počkej, takže chceš říct, že někdo tady, v Bradavicích užívá ten mnoho- noli- prostě ten lektvar?" vykulil na ni oči.
"Chci říct, že to má souvislost s tím novým učitelem."
"Hm..jejda!" podíval se na hodinky. "Bude osm, musíte na obranu!"
Nakonec to dopadlo tak, že měli místo pomateného profesora Skřípala, který nejspíš trčel na ošetřovně, profesorku McGonagallovou., která jim vyprávěla o karkulinkách a bludničkách. Najednou se Lily přihlásila.
"Paní profesorko, jak často by se měl užívat Mnoholičný lektvar?" zeptala se a profesorka se zatvářila uraženě.
"Myslím, že tohle v dnešní hodině neprobíráme." Řekla přísně. James věděl, kam tím Lily míří.
"Kdysi jsem vám říkala," pokračovala ve výkladu, ale když uviděla, že Lilyina ruka je opět ve vzduchu, vzdychla.
"Dobrá tedy, ať je po vaše. Mnoholičný lektvar se musí brát nejméně sedmkrát denně, jinak přestane účinkovat." Vysvětlila.
"Děkuji." Řekla a začala si něco horlivě zapisovat.
Po hodině se opět sešli v knihovně. Tentokrát už Lily nebyla zavalená pod hordou knih, takže nebylo těžké ji najít.
"Ahoj!" pozdravila ho energicky.
"Abys věděla, na něco jsem přišel!" vychloubal se a nahodil vážný tón. "Myslím, že vím, kdo pije ten lektvar."
"Kdo?!" vyhrkla dřív, než ji to stačil povědět.
"Profesor Hannley."
"Cože? Jak jsi na to přišel a proč by to dělal?"
"Přemýšlej!" řekl, jako by to byla samozřejmost. "Kde jsme ten lektvar našli? V učebně formulí. A kdo učí formule?"
"Profesor Hannley." Řekla za něj. "Nemyslíš ale, že by to bylo příliš jednoduché?"
"Neblázni! Nebylo by těžké si "vypůjčit" pár přísad, když se tak přítelíčkuje s profesorem Rotherem, který učí lektvary. V knihovně si stejně jako my, našel jak se to připravuje a tramtadadá!" zajásal. "Lektvar je na světě!"
"Tohle je jedno z mnoha řešení, Jamesi! Nemáš žádný důkaz!" zdůraznila. "Musíme ho přistihnout, když ho pije. Slyšel jsi McGonagallovou, sedmkrát denně!"
"Máš pravdu." Přikývnul.
"Máme ještě pět vyučovacích hodin a potom volno, takže: O přestávkách ho budeme sledovat společně, odpoledne ty a já tě k večeru vystřídám, souhlasíš?" zeptala se.
"Dobře, tohle musí vyjít. Teď mám věštění, co ty?"
"Lektvary." Usmála se. "Zatím ahoj!"
"Ahoj a sleduj ho!"
Další čtyři přestávky měly ti dva opravdu nabité. Lily měla oči dokořán pokaždé, když Hannley něco pil a James zapisoval, jakou má tekutina barvu a co by to mohlo být. Ten den se ani nemohli pořádně soustředit na vyučování, všechny myšlenky teď obíhali kolem Hannleye a mnoholičného lektvaru. Lily vhrkly slzy do očí, když ji asi třikrát profesor Kratinoh, napomenul, že nedává pozor. James se zase na obědě několikrát pokydal rajčatovým salátem, protože každou chvíli profesor zapíjel jídlo. Po večeři se konečně, celí utahaní a zlámaní, sešli ve Společenské místnosti, aby si přečetli vše, co si za den každý z nich zaznamenal.
"Tak začni." Vyzvala ho Lily a pohodlně se usadila do křesla u krbu.
"Fajn. Mám přečíst všechno nebo jen to, co je mi podezřené?"
"Všechno."
"Takže, máme tu sklenici čisté vody, dýňovou šťávu, jablečná whisky, voda z kompotu, láhev malinového sirupu, (zachytil Lilyin znechucený pohled) jo, taky jsem se divil a to není všechno! Pak je tu opět dýňová šťáva, medicína na klouby, špečková polévka a bublinková voda od madame Rosmerty."
"To je všechno? Co je na tom prosím tebe podezřelého?"
"No, třeba nechápu, proč pil dvakrát dýňovou šťávu!" ukazoval na seznam.
"Blbost. Teď já." Vytáhla z kapsy u kalhot kousek pergamenu. "Šťáva z dýmějových hlíz, jablečná whisky, ovocná zmrzlina, voda z kohoutku a zase malinový sirup." Vydechla.
"Možná nejsem tak chytrý jako ty, ale nevidím na tom nic divného ani podezřelého." Pozvedl obočí.
"Máš pravdu. Je to celé zamotané." Podívala se do krbu. "Co budeme dělat?"
"No, já už plány bohužel mám. Za pět minut mám být u Rothera. Zařídil mi prý skvělé doučování!" mávl otráveně rukou.
"Tak si to užij." Mrkla a něj. "Já jsem tak utahaná, už se těším do postele." Provokovala.
"No, jasně. Hele až tobě něco nepůjde, tak za mnou nechoď."
"Hahá a můžeš mi říct, v jakém předmětu přesně, nevynikám?" dala ruce v bok.
"Hele, nech mi čas. Já na něco přijdu, ale teď už musím běžet."
"Měj se!" volala za ním a pelášila do ložnice.
"Dobrý večer, pane Pottere!" pozdravil ho Rother, jakmile vešel do jeho kabinetu. "To je pan Petterson." Ukázal na drobnou postavu, sedící v koutě. "Naučí vás lektvar proti mrkavcům, jak jsme se domluvili. Nemějte strach, i přes to, že je zde nový, prokázal v mé dnešní hodině úžasné nadání na přípravu tohoto lektvaru."
Alex se na Jamese ani nepodíval. Vypadal, že je plně zaujatý něčím na podlaze a neustále si ukazováčkem přejížděl přes hřbet levé ruky. Jakmile profesor řekl jeho jméno, vystrašeně sebou cukl a přejel očima po místnosti.
"Tak, tady máte kotlík a veškeré přísady, které jsou potřeba. Dejte se do práce a kdyby jste něco potřebovali, budu támhle u stolu." Ukázal na mohutný dřevěný stůl uprostřed nevelké místnosti.
Čas ubíhal až neuvěřitelně pomalu. James se stihnul asi patnáctkrát podívat na hodinky, než odbyla půl noc. Lektvar, který James vůbec nepovažoval za užitečný, teď bublal a na hladině vyskákaly modré fleky. Alex, který za celou dobu neřekl ani slovo, krájel sušené brouky a tiše si něco mumlal. Po té konečně zvolal: "Už to máme, pane profesore!"
"Výborně chlapci!" podíval se radostně na Jamese, který za celou dobu nehnul ani brvou a jakmile se naklonil blíž ke kotlíku, celý se rozzářil.
"Naprosto správně! Jsem si jist, že jste si z dnešní hodiny něco odnesl, pane Pottere. Můžete jít oba do hajan." Usmál se.
"Mohl bych si ještě s vámi promluvit, pane profesore?" zeptal se najednou Alex a zabloudil také pohledem na unaveného Jamese.
"Ale jistě!" usmál se znovu a na rozdíl od obou chlapců, nevypadal vůbec ospale.
"Dobou noc, pane Pottere." Řekl a James za sebou zavřel dveře kabinetu.
"No nazdar!" okřikla ho popuzená Lily jakmile vešel do Společenské místnosti.
"Jak jsi mohl tak dlouho spát? A jaké bylo to včerejší doučování?" vychrlila na něj a prohlížela jsi jeho modré pyžamo s růžovými obláčky.
"Co šílíš? Spím jenom-" podíval se na hodinky "-osm hodin a to je sobota!"
"Ty jsi přišel o půlnoci?"
"Jo." Řekl naštvaně "Ti dva mě tam drželi zuby nehty!"
"A co se tam teda dělo?" hořela nedočkavostí.
"No, pojď se posadit." Vyzval ji a sedli si do nejbližšího křesla.
"Nebylo to nijak zajímavé. Doučoval, pokud se tomu tak dá říkat, mě jakýsi podivný vyzáblý blonďák. Ale nejlepší bylo, že to vlastně všechno udělal za mě! Jenom sem tam seděl a díval se, jak pracuje. Prostě pohoda." Opřel se pohodlně do křesla a spokojeně se usmál.
"Jak jako pohoda? Chceš říct, že si se vůbec nic nenaučil a ten lektvar neumíš doteď?" zašklebila se na něj.
"Tak nějak." Řekl znuděně. "Prostě nic zajímavého. Přišel jsem, představil mi ho, namíchal ten lektvar, řekl Rotherovi, že si s ním chce promluvit a pak jsem odešel. Stejně nechápu, co s tím lektvarem tak dlouho dělal, normálně to zabere tak půl hodiny, ne?" podíval se na ni.
"Zadrž, zadrž. O čem s ním chtěl mluvit? Co mohlo být tak důležitého, že to nemohlo počkat do rána? Vždyť byla půlnoc!" vytřeštila oči.
"To já nevím, nezajímalo mě to!" bránil se.
"A když jsi za sebou zavřel dveře, neslyšel jsi nic?"
"Hm…myslím, že ne, jen mi přišlo divné, že- myslím, když jsem dovíral ty dveře- v kabinetu se rozsvítilo nějaké modré světlo a pak hned uhaslo."
"Světlo?" nechápala Lily. "Možná bych o tom něco našla v knihovně."
"Vždyť je sobota!"
"Ale tohle je mnohem důležitější, Jamesi! Asi si nevzpomínáš, ale na jednoho profesora bylo použito Paměťové kouzlo!" křičela.
"Promiň, ale myslím, že o tohle by se spíš měl zajímat Brumbál a ne-"
"Ticho!" přerušila ho Lily a na ústa mu přiložila svůj prst."
"Paměťové kouzlo, paměťové kouzlo." Opakovala. "To je ono! Ta modrá zář, co jsi viděl, vůbec nebylo žádné světlo!"
"Jak to myslíš?" podíval se na ni.
"Když někomu odebíráš myšlenky, vypadají jako proud vody a- a jsou modré, stejně jako záře, která se z nich line. Četla jsem to v Nejstručnějších chytrostech magie!"
"Takže, ty si myslíš, že mu Rother…" polkl.

martulcinypovidky.blog.cz

20. srpna 2008 v 11:09 | Kejsinka♥ |  spřátelené blogy
Blog: martulcinypovidky.blog.cz
Majitel: Martnka

Narozeninový dárek

20. srpna 2008 v 11:05 | Kejsinka♥ |  povídky
Název: Narozeninový dárek
Postavy: James Potter, Lily Evansová, Sirius Black, Remus Lupin, Emily Collonal
Autor: Kejsinka♥
Každý rok je pro studenta jakkoli školy na světě stejný. Jak pro hlouček upovídaných děvčat z třetího ročníku v Bradavicích, tak pro obyčejného mudlovského chlapce. Můžete si stokrát za sebou říci, že jsme každý úplně odlišný, ale je mnoho věcí, které nás budou navždy spojovat. To si ovšem někteří lidé nechtějí připustit a tohle je případ Lily Evansové, která je toho názoru, že James Potter, student s Nebelvíru, rozhodně do"kategorie čarodějů" nepatří.
"Radši bych se udávila Citrónovými koblížky, než jít s tebou na rande." Odpovídala věčně na často kladenou otázku brýlatého chlapce. Avšak celá Bradavická škola věděla, že ti dva, patří k sobě.
"…Celestýna Skopalová, byla jediná čarodějka, která za svou knihu o Famfrpálu dostala Delektrovu cenu. Famfrpál je podle ní-"
"Bavíte se dobře pánové?" přerušil Jamese a Siriuse profesor Highs při hodině kouzelných formulí.
"Právě jsme studovali dějiny formulí, pane." Řekl s výmluvným úsměvem Sirius.
"Jistě, srážím Nebelvíru 10 bodů!" zahřměl "…a vy už toho nechte." Dodal a pokračoval ve výkladu, dokud konečně nezazvonilo. James si promnul své ospalé oči, které se mu po zbytek nudné hodiny neustále zavíraly a spolu s ostatními studenty z Nebelvíru odešel do Společenské místnosti.
"Ehm…" uslyšeli jakési ironické zakašlání sotva vešli prošli přes obraz Buclaté dámy. Uprostřed místnosti stála drobná blonďatá dívka s rukama zkříženýma na prsou.
"Hej, vy dva!" přistoupila k nim blíž a ukázala na ně přísně prstem.
"Mám vám vyřídit, že je Lily naprosto znechucená, že jste Nebelvír připravili o dalších 10 bodů, který si pracně vybojovala od profesorky Trelawneyové.
"A to jsme se vzdělávali-!"
"Sklapni!" okřikla Siriuse, který si pro sebe stále něco potichu mumlal.
"A jestli-" zvýšila hlas "se to bude ještě někdy opakovat, bude si stěžovat u profesorky McGonagallové." Dořekla, zhluboka se nadechla a sedla si do naoranžovělého křesle poblíž.
"A proč nám to nepřišla říct sama?" zeptal se James.
"Zítra má narozeniny a byla přesvědčená, že si den před šestnáctinami nenechá zkazit takovým troubou, jako jsi ty." Vysvětlila panovačně. Oba na ni teď hleděli s otevřenou pusou a hltali každé slovo, které ji vyšlo z našpulených úst. Po té, co si vyměnili překvapené pohledy, zmizeli v chlapeckých ložnicích.
"To mi nikdo-"
"Já vím…"
"Nevěděl jsem-!"
"Já vím…" přitakal Sirius.
"Co teď budu dělat? Co jí mám dát?" panikařil.
"Neboj, něco vymyslíme." Konejšil ho Sirius. "Co takhle zajít za Remem?"
"No, když se vžiju do tebe Jamesi, tak…" odmlčel se "Nic mě nenapadá." Prohlásil nakonec Remus.
"A když se vžiješ do sebe?" zakabonil se Sirius.
"Hm… já bych ji napsal báseň." Vykoktal sebevědomě.
Když se oba ujistili, že to pravdu myslí vážně, dostali takový záchvat smíchu, že je studenti kolem sbírali ze země.
"Co je?" zeptal se, když se uklidnili.
"Ty chceš, aby James-" ukázal na něj prstem, "napsal BÁSEŇ?" vykulil na něj oči.
"Počkej, za zkoušku to stojí, ne? Zkusím to." Rozhodl Potter, když zazvonilo.
Když se po další hodině sešli ve školní knihovně, měl James připravené dvě, podle něj náramně vyvedené, básničky.
"Tak se ukaž!" hecoval ho Black a Lupin samou zvědavostí odložil svůj úkol do starodávných run.
"A teď ta druhá:"
"To bylo úžasné Jamesi! Nemůžu uvěřit, že to vypadlo z tvé hlavy!" křičeli jeden přes druhého.
"Opravdu se vám to líbilo?" divil se.
"No, jasně! Z tebe něco bude!" poplácal ho Sirius hrdě po zádech.
"Dnes večer jí pošlu sovu, aby jí to přišlo zítra na snídani, co říkáte?"
"Dobře." Souhlasili oba.
"A teď pojďte," zatřásl sebou Sirius, "Myslím, že má na mě tohle prostředí špatný vliv." Zazubil se a Lupin se na něj uraženě podíval.
Odpoledne probíhalo jako obvykle. Došli si na oběd, kde čekali na obrovské mísy plné dobrot a strop Velké síně byl tentokrát vyzdoben tisíci měsíci, které když jste se na něj dlouze zadívali, zamávali. Sirius si pomyslel, že Lily musí být nápadné, když se na ni James neustále podivně usmívá, i když posledních pár let nedělal nic jiného.
"Heslo?" zeptal se obraz v němž seděla plnoštíhlá dáma s krajkovými šaty a parukou.
"Česnekové lívance." Řekli chlapci jednohlasně a vešli dovnitř. Nejdřív se ale ujistili, že tam nesedí Lily, ani její jedovatá kamarádka.
"Nemáte někdo pergamen?" zeptal se James, když usedal do tyrkysově zeleného křesla.
"Tady." Podal mu kousek stočeného nažloutlého lístku Sirius.
"No, asi to napíšu až nahoře v sovinci." Rozhodl a zmizel. Stoupal po točitých kamenných schodech nahoru a v hlavě si promítal slova, která chce napsat. Potom se pohodlně usadil vedle své sovy a dal se do psaní: "Tvé oči…"
Po chvíli uslyšel kroky blížící se ke dveřím sovince. Po pár vteřinách se v nich objevila Lily. Změřila si ho zvláštním pohledem a pak očima létala po malé místnůstce hledajíc svou sovu. Když zjistila, že si spokojeně houká vedle Jamese, zaváhala, ale potom si k němu přisedla.
"Komu píšeš?" zeptala se po chvíli zvědavě.
"Ehm… nikomu." Zalhal.
"Své přítelkyni?"
"Ne-, chci říct ano." Vyklouzlo z něj bez rozmyšlení. Lily se mu podívala do očí. Nedokázal ji lhát, ale nevěděl, jak to vzít zpátky.
"Už musím jít." Řekl a co nejrychleji odešel.
"Co je? Poslal jsi to?" vyvalil hned na něj Remus u dveří společenky.
"Ne, má to ta- já to tam zapomněl!" Co když Lily-!" zakoktal.
"Tak zadrž!" okřikl ho Sirius, když k nim přiběhl. "Co se tam vlastně stalo a co je s Evansovou?"
Když jim James s ustavičným koktáním vylíčil, co se stalo, vešla do Společenské místnosti Lily. Zdálo se, že je stejně zmatená, jako ti tři. Nejdřív to vypadalo, že jim chce něco říct, pak se však zastavila, otočila se na podpatku a byla pryč.
"Myslíte, že to četla?" zeptal se Potter jakoby vyslovil něco hanebného.
"Jdu to zjistit!" breptl Sirius a byl ty-tam.
Když se celý zadýchaný dorazil do místnosti, plné houkajících sov, spatřil na jedné z kamenných dlaždiček položené pergamen. Spěšně ho zvedl a s hrůzou zjisti, že tam James napsal tu první báseň, tu, který se spíš podobala popisu trola, než vyznání lásky. Pak ho něco napadlo.
Druhý den ráno si James se Siriusem trošku přivstali, aby byli na snídani mezi prvními. Potter asi půl hodiny stál u zrcadla se snahou alespoň o trochu zkrotit své neposedné vlasy a potom se oba vydali do Velké síně, kde už se talíře blýskaly pod šunkovými chlebíčky, vaječinou, nebo třeba křupavou slaninou. Většina studentů teprve přicházela, stejně jako oni dva. Lily seděla na kraji Nebelvírského stolu se svou blonďatou kamarádkou a hlasitě se smály. Chlapci se posadili vedle Remuse Lupina, který byl ponořený do jedné knihy. Za okamžik bylo slyšet tichounké mávání křídly a houkání malých soviček, které právě přilétaly.
"Pošta je tady!" uslyšeli radostný výkřik nějakého prvňáčka z Mrzimoru.
K Lily přilétly hned tři sovy. První, sova pálená, jí zřejmě přinesla dárek od rodičů, protože v malém uzlíčku bylo jakési oblečení a stříbrná spona do vlasů. Druhá sova, v níž Remus poznal puštíka, donesla malý dáreček, zabalený do modrého balícího papíru. Ten ovšem neotevřela a podívala se na dárek třetí. Na rozdíl od zbylých dvou balíčků, vypadal poněkud skromně.
"Kdo ti píše Emily?" obrátila hlavu ke své kamarádce.
"Tvé oči, září jak zuby trola,
zrzavá čupřina trčí ti zdola.
Tvoje rty, jsou jako dva šutry,
nepřehlédl bych tě ani mezi futry."
"Co to proboha je?" vykřikla zděšeně a oči jí zběsile létali po síně, hledajíc viníka. Mezitím Lily otevřela své psaní a četla nahlas.
"Siriusi?! Co jsi tam nahoře vlastně dělal?" zeptal se překvapený James a zasmál se.
"No, trošku jsem to pozměnil." Zakřenil se.
"JAMESI!" ozvaly se přes celou síň dva dívčí hlasy. Jeden naštvaný a druhý líbezný a zamilovaný. Nebylo tak těžké uhádnout, komu patří. Za chvíli se za ním obě přiřítily.
"Tohle si vyřídíme, Pottere!" křičela Emily a zběsile nad hlavou mávala se svým dopisem.
"Až jindy…" vložil se do toho Black a odvlekl ji pryč. Mezitím se vypařil i Lupin s výmluvou, že se jde připravit na další hodinu. ("O půl hodiny napřed?") Teď už tam zůstali jen oni dva.
"Děkuji ti za přání, Jamesi." Řekla stydlivě a dala mu pusu na tvář.
"Ehm… nemáš za co. Já jen, že to, co jsem napsal do té básně-" poškrábal se na krku "-byla pravda."
"Vždyť já vím." Přikývla Lily a chytila ho za roztřesenou ruku. Potom se k němu naklonila blíž a dali si ten nejsladší polibek.
THE END

2 new povídky...

19. srpna 2008 v 16:20 | Kejsinka♥ |  nástěnka
Ahojky!
Předevčírem jsem přijela z dovolené a napsala jsem 2 povídky :) ale ještě jsem se nějak nerozhoupala a nedala jsem je sem :) doufám, že si na to zítra najdu čas :)
Zatím papa Vaše Kejsinka♥